Zásady výcviku

Nečekejte od tohoto článku podrobný popis, jak provádět jednotlivé cviky. To nelze do jednoho článku shrnout, navíc by to bylo zbytečné. Ohledně metodiky výcviku a popisu provádění cviků bylo napsáno už mnoho knih, stačí zapátrat a příslušnou literaturu si vyhledat. Doporučuji např. "klasiku": Mjr. A. Komolý: Výcvik služebního psa - v této knize je vše hezky pohromadě od teorie podmiňování po popis praktického provádění cviků. Účelem tohoto článku je však pouze shrnout základní zásady, které je potřeba mít neustále na mysli.

Hlavním předpokladem pro výcvik je to, že psovod musí mít svého psa rád. Spolupráce psovoda a psa musí být založena na vzájemném pochopení, přátelství a důvěře. Pes nemá nikdy vykonávat cviky ze strachu!

Také je potřeba mít na paměti, že pes nemyslí jako člověk - odměna nebo i případný trest musí být aplikované v okamžiku konání psa, s nimiž souvisí, nikoliv s časovým odstupem. Pes si pochvalu nebo trest spojí pouze s poslední činností, kterou vykonal právě v bezprostředně předcházejícím okamžiku.

Příklad:

Hodně začátečníků dělá obrovskou chybu při přivolání. Představte si tuto situaci: Psovod pustí psa z vodítka a pokouší se ho přivolat. Pes neposlechne, pobíhá kolem, případně má nějaký silnější podnět, za kterým uteče - třeba jiný pes nebo zvěř. Psovod začne psa honit, samozřejmě marně. Člověk nedožene ani jezevčíka, natož ČSV. To psovoda naštve ještě víc, a až se k němu pes konečně vrátí, potrestá ho.

Jak to vnímá pes? Honěnou vnímá jako hru. Proč by utíkal za psovodem, když psovod utíká za ním? Potrestání po příchodu k psovodovi si není schopen spojit s dřívějším neuposlechnutím povelu. Spojí si ho s poslední činností, která trestu bezprostředně předcházela. Tedy s příchodem k psovodovi.

Co tedy psovod tímto docílil? Pes si spojí, že když přijde ke psovodovi, bude potrestán. Příště už nepřijde vůbec, nebo se přiblíží jen na bezpečnou útěkovou vzdálenost. V extrémních případech pak bezstarostně kolem psovoda pobíhající pes reaguje na jeho přivolání strachovým chováním a útěkem.

Co tedy dělat? Psi (a štěňata zvlášť) mají tendenci následovat svého pána. Hlídají si určitou maximální vzdálenost, na kterou se ještě od něho bez obav vzdálí. Když štěně neposlechne na povel přivolání, upozorníme ho na sebe a při zopakování povelu místo k němu utíkáme od něj. S velkou pravděpodobností bude utíkat za námi. Když přijde k nám, musí být VŽDY pochváleno a odměněno oblíbeným pamlskem.

TROCHA TEORIE

Teorie je velice často majiteli psů opomíjená. Všichni by chtěli návod shrnutý v několika málo bodech, co mají udělat, aby jejich pes poslouchal. Tak to ale nefunguje. Každý pes je jedinečná osobnost a je potřeba mu výcvik přizpůsobit - neexistuje tedy jeden univerzální návod pro všechny psy. Co ale univerzální je, to je právě teorie. A s její znalostí si je psovod schopen přizpůsobit učení cviku individualitě svého psa. Řekneme si tedy velmi stručně alespoň úplné základy - co to je reflex a co podnět, a jak je použít při výcviku.

Reflexy

Reflex je určitá reakce organismu na podnět odpovídající síly. Jakmile pes zaznamená podnět, tak se informace o podnětu přenese nervovými spojeními do mozku psa (tzv. dostředivá dráha). V mozku je informace zpracována a povel k odpovídající reakci je poslán opět nervovými spojeními k výkonným orgánům - např. svalům (tzv. odstředivá dráha). Jako první je tedy vždy podnět, např. povel. Informace o něm je přenesena do mozku, který vyšle signál svalům k jeho splnění. Při výcviku tedy musíme mozek psa naučit, aby si konkrétní povel spojil se správným signálem, jenž vydá pro svaly, které požadovanou činnost vykonají.

Reflexy rozdělujeme na nepodmíněné a podmíněné. Nepodmíněné reflexy jsou dědičné, vrozené. Nedochází k jejich vyhasínání. Nervová spojení, kterými jsou řízeny, jsou trvalá. Nepodmíněné reflexy se dále dělí na jednoduché (dýchání, vyměšování, sací reflex u štěňat atd.) a složité (pudy/instinkty). Složité nepodmíněné reflexy na rozdíl od jednoduchých vyžadují určité učení, kterému se říká facilitace, které usnadní průběh daného chování řízeného příslušným pudem. Pes má pro takové chování sice vrozené předpoklady, ale jeho opakováním získá zkušenosti, které mu ho napříště usnadní.

Z hlediska výcviku nás více než nepodmíněné zajímají podmíněné reflexy, přestože při výcviku využíváme často i vrozených nepodmíněných reflexů - např. lovecký pud při nácviku aportu apod. Podmíněné reflexy jsou reflexy získané a upevněné opakováním během života. Pes se s nimi nerodí, musí se je od základu naučit. Pokud nejsou opakovány, dojde postupně k jejich vyhasnutí. Tyto reflexy jsou označované jako podmíněné proto, že k jejich vytvoření jsou potřeba nějaké specifické podmínky. Hlavní podmínkou vzniku podmíněného reflexu je vybudování dočasného nervového spojení v mozku psa a jeho upevňování a udržování po celý jeho život.

Podněty

Podnětem je vše, co působí na organismus a překračuje určitou mez, kdy je organismus schopen podnět zaznamenat (a právě ta mez může být u každého psa jiná - proto musí být výcvik přizpůsoben každému jedinci individuálně). Takový podnět pak vyvolá odpovídající reakci organismu. Podněty dělíme podobně jako reflexy na nepodmíněné a podmíněné.

Nepodmíněný podnět je takový podnět, na který pes musí reagovat - při výcviku jde zpravidla o působení fyzickou silou na psa (proto se jim říká také mechanické podněty). Mezi nepodmíněné podněty ale patří také použití pamlsku, kterým na psa působíme. Pamlsek musí být samozřejmě pro psa dostatečně lákavý (musí to být silnější podnět, než jiné rušivé podněty).

Podmíněné podněty jsou takové podněty, na které pes reaguje jen za určitých podmínek. Jsou to hlasové a posunkové povely, nebo třeba pach na stopě. Aby na ně pes reagoval požadovaným způsobem, musíme nejprve vybudovat v mozku psa požadované dočasné nervové spojení.

Klasické podmiňování

A teď se dostáváme k jádru pudla. Jak tedy vybudovat podmíněný reflex, kterým pes spolehlivě zareaguje na podmíněný podnět? Už tušíme, že při výcviku působí na psa podmíněné a nepodmíněné podněty. Podmíněný podnět je zde povel (slovní, posunkový), nepodmíněný je donucení psa (mechanicky, pamlskem). Je nutné dodržovat několik základních pravidel:

Pamatujte také na to, že:

Příklady:

Učení povelu sedni provádíme tak, že nejprve dáme psovi povel SEDNI (podmíněný podnět), a vzápětí na něj působíme nepodmíněným podnětem, který jej donutí požadovanou činnost provést (pohyb pamlsku nad hlavou dozadu, při použití kontrastní metody výcviku zatlačení na zadek psa). Prodleva mezi povelem a donucením nesmí být velká, max. do 2 vteřin (ideálně půl vteřiny až vteřina).

Jakmile pes splní požadovanou činnost, okamžitě ho odměníme, např. podáním pamlsku. Pamlsek (odměna) opět musí přijít s minimální prodlevou od splnění cviku. U povelu sedni musíme psa odměnit, dokud ještě sedí. Pokud sedne a okamžitě vstane dříve, než ho odměníme, pamlsek nedáme a cvik zopakujeme a odměníme ho v požadované poloze. Pokud to nejde jinak, přidržíme ho v ní rukou (ale většinou to jinak jde...). Kdyby byl pamlsek podán až potom, kdy pes vstane, nespojil by si pes odměnu správně se sednutím, a začal by hned po usednutí vstávat.

Aby vůbec v mozku psa mohlo dojít ke spojení souvislosti mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem, musí tyto podněty jít za sebou v uvedeném pořadí! Povel "sedni" (podmíněný podnět) a po něm následující donucení psa k usednutí (pohybem pamlsku, zatlačením na zadek - tj. nepodmíněný podnět) s následnou odměnou. Pokud by podněty byly používány opačně - tzn. nejprve donucení psa k usednutí a teprve potom by byl vyřčen povel sedni, pak by ke spojení povelu s požadovanou činností nikdy nedošlo! To samozřejmě platí obecně u všech cviků, nejen u sedni.

Další chybou je opakování povelů a často také používání mnoha různých povelů pro jednu činnost. Psovod pak například říká psovi (aniž by ten na povely jakkoliv reagoval) postupně: Sedni - Sedni si - Sednout - Tak sedneš nebo ne? (v tuto chvíli pes poslouchá na sto procent... buď sedne, nebo ne :o) )... špatně. Jak je napsáno výše: jeden povel = jeden výkon. Povel je vždy stejný.

Hloupost je také používat povel "Na". Spousta psů ignoruje povel "Ke mně", ale na povel "Na" přiběhne. Proč to tak je? Odpověď je jednoduchá. Je to tím, že po povelu "Ke mně" psovi nic nedáme - navíc ho pokaždé třeba ještě připneme na vodítko a někam ho vlečeme. Naproti tomu po povelu "Na" pes něco vždy dostane a pak si zase může svobodně odběhnout. Co z toho plyne? Kdykoliv psovi chceme něco dát, používáme povel "Ke mně", a stejně tak kdykoliv zavoláme psa "Ke mně", musíme ho odměnit. Na to, že existuje slovo "Na" je nejlepší hned teď zapomenout. Pokud to není nutné, nepřipínejte psa na vodítko hned po prvním povelu "Ke mně". Odměňte ho a dejte mu volno. Pak povel zopakujte. Na vodítko psa připněte až po třetím či čtvrtém přivolání (víckrát po sobě tento cvik neopakujte) a se psem si ještě i na vodítku pohrajte.